Duben 2017

Povídky malostranské

21. dubna 2017 v 16:29 | Nikys |  Dokola kolem knih
Opět se jedná o čtenářskou výzvu, a opět toho ani trochu nelituji.

Autor >> Jan Neruda
První vydání >> v r. 1877
Vydáno >> v r. 2008
Nakladatelství >> Albatros
Žánr >> Povídky, Literatura česká
Počet stran >> 268

Když jsme byli na výletě v Praze a procházeli se po Malé straně, vzpomněla jsem si na povídky, které jsem četla a které mi ještě zbývají přečíst. Představovala jsem si, jak se ty povídky odehrávají kousek ode mne, bylo to zábavné.
V této knize je spousta hezkých povídek. Mne však zasáhla jedna. Psáno o letošních Dušičkách. Samozřejmě každá povídka má něco do sebe, nějaké své kouzlo, ale mne nejvíce zaujala tato.

Nejsem moc zvyklá na povídkové knížky, většinou jsem četla takové, kde se po celou dobu odehrává jeden příběh.. a ne, aby to bylo takto rozkouskováno. Ale určitě to má taky něco do sebe. Ono není nikdy na škodu, vyzkoušet si něco nového.

Včera jsem dočetla poslední povídku - Figurky. Byla podle mě, ze všech nejdelší avšak dějově nic moc. Pouze vlastně sousedské hašteření, přípravy na advokátní zkoušky a kde nic tu nic.

Líbí se mi, že občas se sám Jan Neruda vyskytne v povídce - a to prostřednictvím toho, že o sobě mluví jako o hlavní postavě. Je to rozhodně zajímavé.
Kniha je psaná hezky, čtivě, zajímavě. V podstatě to jde samo. Jenom než se třeba čtenář začte, chvíli to trvá a pak najednou je konec povídky. To se stalo mě. Než jsem si stihla uvědomit, navyknout si, že čtu jinou povídku, byl konec. Když se nad tím pak ale člověk zamyslí zpětně, povídka se zdá být hezká.

Samozřejmě, jsem ráda, že jsem si přečetla knihu od dalšího českého autora, ale že bych se k ní někdy chtěla vrátit, to asi ne. Ničím mne neuchvátila, ale ani neurazila. Prostě takové pohodové čtení třeba do autobusu.
Nikys

Pohorská vesnice

20. dubna 2017 v 18:59 | Nikys |  Dokola kolem knih
Tuto knihu jsem opět oprášila (kvůli čtenářské výzvě) a opět mě mile překvapila. Božena Němcová je známá svými popisy míst a osob, to ano, ale tohle je opravdu precizní dílko, co se popisu týče.

Autor >> Božena Němcová
Ilustrace >> Adolf Kašpar
Podtitul >> Povídka ze života lidu venkovského
Nakladatelství >> Albatros
Vydáno >> 1973

Tento obrázek mám samozřejmě také na svém instagramu, protože mě naprosto úchvátil. Nevím čím. Nevím proč. Ale je to tak. Ostatně všechny ilustrace v této knize jsou okouzlující. Naprosto přesně dotváří představu, kterou udělá popis. Skoro bych až použila slovo dokonalost.
Knihu jsem dočetla teď o víkendu a trochu mě to i mrzelo.

Vlastně tu ani nejde o příběhy lidí, o to, jestli Dorla nakonec opravdu bude s Pavlem. Jde o způsob života ve vsi v 19.století.
Tento román mě zaujal také z hlediska použitého jazyka. Je zde velice znát rozdíl v řeči lidí z vyšší vrstvy, lidí z vesnice a slovenských drotarů. Některým výrazům jsem z počátku nerozumněla, ale naštěstí je kniha doplněná o vysvětlivky a tím pádem je všechno v pořádku. Ale později, když jsem se začetla, jsem zjistila, že vlastně vysvětlivky ani nepotřebuji. Pozorný čtenář, a trochu chytrý a sečtělý člověk si dokáže domyslet (správně domyslet), co který výraz znamená, a nemusí tak hledat vysvětlivky na konci knihy nebo neustále odbíhat na konec stránky (to mě upřímně dost nebavilo, ale ze začátku nebylo zbytí).

Teď trochu k příběhu.. v knize je zmínka o stavění máje, Velikonocích, Vánoční mši. O tom, jak je Dorla zamilovaná do Pavla, ale nedává to znát, a naopak, jak je Pavel zamilovaný do Dorly, ale myslí si, že ta touží po jiném - o tom jsem se zmínila výše. Je tam zmíněno přáítelství mezi Dorlou a slečinkou ze zámku. Vztah mezi bábou a Dorlou. Celkově také o tom, že se lidé z vyšší vrstvy normálně baví, a navštěvují, obyvatele vesnice. Nějaká ta rvačka mezi chlapci. Stručně a jasně.. co se děje týče, není tam toho moc. Jde spíše o vztahy, život, způsob života v dané době a v daném místě.

Za mě doporučuji přečíst, pokud máte rádi ohromující popis. Mě se kniha líbila, bylo to zase něco trochu jiného, než jsem četla a to je dobře.
Nikys

Knihy Lenky Lanczové

14. dubna 2017 v 16:29 | Nikys |  Dokola kolem knih
(foto by Terisekk)

Tak u těchto knih pro dívky je to celkem snadné. V podstatě jsou všechny stejné, nebo spíš velmi si navzájem podobné. Proto to sepíšu do jednoho zápisku.
Myslím, že jsem jich přečetla dost - zhruba tak polovinu, co jich Lenka Lanczová napsala. A asi tak ve věku, ve kterém byly hlavní hrdinky, samozřejmě. Protože v tom věku to četla prostě každá moje spolužačka a mě se to vlastně líbilo. A pak jsme si o přestávkách sdělovaly zážitky z knih, chodily jsme spolu do knihovny.. když si na to vzpomenu, bylo to moc fajn období, ještě takové bezstarostné.
Komu by se taky nelíbilo číst příběhy stejně starých holek, kterým se plní všechno to, co >mě< ne?! Od úspěchů a popularity ve škole, parádních brigád přes letní lástky až ty velké, opravdové lásky. Ale samozřejmě to všechno nebylo růžové, nebo se to alespoň zdálo. Taky, kdo by to četl, kdyby to bylo růžové a celé >happy< hned od první věty. Moniky, Evy, Nely... ty všechny měly své problémy, a i ty jim spousta holek záviděla. Dělaly je zajímavými.

Ty holky měly své problémy, ať už ve škole, s klukem, neplánovaným těhotenstvím, zdravotní problémy, nebo i s tím, jak vypadaly. Ale vždycky na konci příběhu skončily s tím nejlepším klukem. Jejich problémy se vyřešily.
To, že holka v prváku na střední otěhotní a na konci to všechno dobře dopadne. Má podporu od rodičů, přítele, jeho rodičů a od všech v okolí.. A ještě si toho kluka vezme před tím, než se jim narodí potomek. No, jako příběh do knihy určitě super.
A nezapomeňme na kluky. Samozřejmě, že to všechno byli velcí fešáci. Namakaní. Chytří. A i když měli umaštěné dredy a věnovali se >veselým< věcem a pochoutkám, stejně to byli >kořeni< a holky za nimi pálily.
Ou jééé... to je skutečný život! sarcasm*

Neříkám, že jsou ty knihy špatné... pokud přivedou mladé lidi ke čtení, tak třikrát sláva! Na knihách L. Lanczové vyrostla snad každá z nás. A to je dobře. Teda alespoň pro mě. Knihy se daly v klidu zvládnout přečíst za odpoledne a chtěla jsem hltat další a další příběhy. Tím se umocnila moje láska ke čtením a knihám. A to je jedno velké plus.

Takže asi tak..
Nikys

Syn

14. dubna 2017 v 12:09 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro kniha syn
Od Joa jsem přečetla už dost knih, ale žádná mě ještě tak nemátla v průběhu čtení tak, jako Syn.

Autor >> Jo Nesbø
Originální název >> Sonnen
Překlad >> Kateřina Krištůfková
Vydáno >> v r. 2015
Nakladatelství >> Kniha Zlín
Žánr >> Thriller, Světová literatura
Počet stran >> 499

Ano, moje první kniha od Joa byl Sněhulák, chvíli jsem se motala ve jménech a místních názvech, ale pak mě to uchvátilo. To samé bylo i v dalších knihách, ale Syn..
Od Syna jsem očekávala nejspíš víc, možná proto mne to tak trochu zklamalo. Respektive jsem byla na pochybách, jestli mám vůbec dočítat, ale když jsem se dostala do půlky, kniha konečně nabrala na obrátkách a čtení šlo samo. Nakonec se mi ta druhá polovina i dost líbila a jsem ráda, že jsem to přečetla. Naopak z té první poloviny si nic moc nepamatuju (je mi skoro až hanba to napsat), všechno se mi pletlo, jména, přesdívky, místa, hospody, bary..
Měla jsem z toho jeden velký guláš, ale nechtělo se mi číst to znovu od začátku, tak jsem prostě tápala celou polovinu.

Mám ráda styl psaní Joa a vůbec tu tématiku. Detektivky jsem nikdy moc nemusela (moje první detektivka byla Pes Baskervillský a tu jsem si prostě zamilovala!), ale Jo to umí tak pěkně podat. Prostě se mi to líbí.

Chápu, že stejně tak, jako má své zastánce a obdivovatele, má také své odpůrce. Někdo naopak nemá rád toto detektivní, policejní prostředí, jeho náměty nebo prostě severské autory. Já mám severské autory ráda, a i když se názvy všech měst naučím normálně číst až na konci knihy, stojí to za to!

Uvažuju, že si Syna přečtu třeba někdy ještě jednou - potom možná tenhle zápisek opravím, ale do té doby...
Nikys

Stroj času

12. dubna 2017 v 21:39 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro kniha stroj času
Miluju vůni knih, ale i tuto jsem četla ve čtečce. Holt, když není zbytí, dá se to. Navíc je to pohodlnější při cestování například do práce. Ale co na plat, kniha je kniha a vždy bude!

Autor >> H.G.Wells
Originální název >> The time machine
Překlad >> Jana Mertinová
Ilustrace >> Petr Minka
První vydání >> v r. 1895
Žánr >> Román, Světová literatura, Sci-fi
Vydáno >> v r. 1992
Nakladatelství >> Lika klub
Počet stran >> 160

Tuto knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy na www.databazeknih.cz a ani trochu toho nelituji! Začátek mi dal trochu zabrat, malinko jsem se ztrácela v postavách, ale po pár stranách jsem se začetla a četla jsem i v hospodě, když jsem šla s klukama na fotbal, který teda pro mě nic moc nepředstavuje. Kniha mě překvapila, nečekala jsem, že bude tak dobrá! Příběh velmi poutavý. Místy i napínavý.

Hlavně jsem nečekala, že mě tolik zaujme sci-fi / fantasy kniha s takovouto tématikou. Také jsem čekala, že mě kniha nebude bavit... protože téma cestování v čase mi nic moc neříká a přijde mi to hodně klučičí. Ale spletla jsem se, kniha mě dostala!
Nikdy jsem neviděla žádný film o cestování v čase pomocí stroje času (s vyjímkou Kate a Leopold), ani jsem nečetla žádnou podobnou knihu, takže názory, že kniha je nic moc v porovnání s filmem, mi nic neříkají. Jsem spíš zastánce "číst knihu než vidět film", takže za mě tato kniha určitě super. Ale že bych se k ní někdy vrátila, to se asi nestane, ale rozhodně jem ráda, že jsem si ji přečetla.

Tak nějak jsem trochu tušila, že by se tu mohli objevit ti Morloci z TBBT, proto jsem byla ráda, že tomu tak skutečně bylo! Ten díl jsem viděla několikrát, ale nikdy mě nenapadlo si tu knuhu přečíst, až teď.. s výzvu. A nelituju toho.

Člověk si má stále rozšiřovat obzory a stále je, co se učit.
Nikys

Pepánek Nezdara

12. dubna 2017 v 20:49 | Nikys |  Dokola kolem knih
Pepánek nezdara
Tak přesně tuhle knihu mám doma už dlouho, jenom jsem si nenašla čas na její přečtení, ale teď jsem ráda, že se nakonec tak stalo. Opět díky čtenářské výzvě na www.databazeknih.cz - zařadila jsem ji, po dlouhém hledání vhodné knihy na toho místo, na číslo 20 - kniha, jejíž první věta je otázkou.

Autor >> Franta Župan
Ilustrace >> Vlastimil Rada
První vydání >> 1967
Žánr >> Dobrodružné, Pro děti a mládež
Nakladatelství >> SNDK - Státní nakladatelství dětské knihy

Nejenže mě to velmi pobavilo po grafické úpravě mojí mamky v letech typuju kolem mateřské školky, ale pobavilo mě to i po stránce čtenářské.
I když je to vlastně typicky klučičí, taková rošťácká, knížka, velmi mne bavila. Vrátila mne zpět do dětství, kdy jsme také vyváděli lumpárny, hráli si na dospěláky, na koně, lezli po stromech, rodiče nám nerozumněli... Vidím to teď zpětně a Pepánkovi myšlenky, jako by byli moje myšlenky před 20 lety. Prostě kouzelné.

Nejde tu jen o Pepánkovi lumpárny, hry s kamarády, ale také o rodinný život, zmínka je také o školní výuce. Z popisu života lidí, jsem si udělala představu, že to nebylo lehké.
Mám ráda knihy, kde je barvitě vykresleno prostředí a osoby popsány skoro do detailu. Je tomu tak i v případě Pepánka. Je skvělé, když se začtu do knihy a dokážu příběh v podstatě prožívat s hlavním hrdinou. S napětím čekat, jaký trest Pepánek dostane od mminky a tatínka. Jak dlouho vydrží chodit po okolí a hledat si službu. Líbí se mi to, když zjistil, že doma je doma a ze služby se vrátil i dokonce s vydělanou zlatkou.

Doporučuji číst v dětství, předčítat dětem, přečíst i v dospělosti. Moc hezky zpracované myšlenky dítěte. I to, jaký život ve skutečnosti byl v dřívějších dobách.

Za mě palec hore!
Nikys

Markéta Lazarová

12. dubna 2017 v 18:59 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro markéta lazarová
Miluju oprášení starých knih. Knih, které jsem našla na půdě. Jsou po rodičích, po prarodičích. Miluju vůni knih, nových i těch starších. Tímto způsobem jsem přišla k Markétě Lazarové.
Předně musím říct, že mi chvilku trvalo, než jsem si zvykla na použitý jazyk, ale když si člověk navykne, propadne příběhu a pak se nestačí divit, že obrací poslední list.

Autor >> VLadislav Vančura
Portrét autora >> Rudolf Klimovič
Nakladatelství >> Československý spisovatel
Vydáno >> 1973
Počet stran >> 180
Série >> Slunovrat - malá řada

Neskutečně drsné, studené prostředí, až skoro syrové, což jde se středověkem ruku v ruce. Do tohoto období spadá celkem dobře i to, že loupežníci unesli dceru z vyšší vrstvy, to je všechno v pořádku. Opakované znásilňování.. no dobře, v té době to asi bylo "normální". Ale co nedokážu pochopit je to, jak může opakované znásilnění v někom vzbudit lásku? Navíc TAKOVOU lásku?
Přiznám se, že o feminismu moc nepřemýšlím... ale tohle mohl napsat jedině chlap.
Banda loupežníku unese Markétu, jeden si ji vybere a ten ji ubližuje takovým způsobem, že Markéta pak sotva chodí a přežívá.. a v ní to k němu vzbudí lásku? No pardon?! To se mi moc nezdá. Jistě, je to psané z pohledu muže, nicméně se tohle nemůže snad nikdy stát. (Ale nikdy neříkej nikdy, já vím, ale stejně!) A snad ani chlapa by tohle nemělo napadnout.
A ještě navíc to, jak to všechno nakonec dopadne!

Nevím ani, jak mám tuto knihu zhodnotit. Je to určitě zajímavý pohled na podobné situace v době středověku. Popis osob i prostředí byl pěkný, dokázala jsem si představit, jak lidé vypadají, i to skoro krvavé prostředí. Ale počínání loupežníků vůči Markétě, i ostatním ženám, dílo v mých očích hodně sráží.

Ženy nejsou věci, kde bychom bez nich byli?!
Nikys

Staré pověsti české

12. dubna 2017 v 18:09 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro staré pověsti české ilustrace
Kdo by neznal všechny ty příběhy, nebo jejich část. Všichni jsme je četli. Byli v čítankách a jako povinná četba na základní škole. Já jsem pověsti jako povinnou četbu nikdy neměla, v čítance bylo pár úryvků, tak jsem si řekla, že konečně nastal čas, si pověsti přečíst od A do Z.
Musím říct, že jsem ty příběhy tak nějak znala.. Něco jsem si pamatovala, něco nás učili ve škole, viděla jsem i nějaká představení i animovaný 3D film. Ale zjistila jsem, že knihu jako takovou jsem nikdy předtím nečetla. O některých pověstech jsem ani nevěděla, že "existují", takže jsem ráda, že jsem se k tomu dostala.

Autor >> Alois Jirásek
První vydání >> v r. 1894
Vydáno >> 1951
Nakladateůství >> Mladá fronta

"Den za dnem, léto za létem, a nakonec smrt."

"Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou ochranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována."

"Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat."

Pověsti bych zařadila už skoro mezi naší českou klasiku. Měl by to znát každý. Měl by to přečíst každý! Měla by být součástí každé knihovny - i té domácí. V té mojí soukromé knihovničce má jeden svazek Pověstí také své místo.
Fiktivní historie, která podle mě má někde nějaký nepatrný pramínek, z kterého vznikla. Ale o tom pověsti přece jsou, aby vzbuzovali v člověku dojem, že to mohlo skutečně tak být.
Takhle je to se vším... na každém šprochu, pravdy trochu.. a pokud to tak bylo i v tomto případě - to se už nikdy nedozvíme. Každý nechť si na to udělá svůj názor.
Pověsti podle mě patří k té nejzákladnější české vzdělanosti a měl by o tom mít "páru" skutečně každý. Opravdu jsem se nesetkala snad s nikým, který by neznal alespoň část, nebo jednu pověst.. nebo alespoň názvy jednotlivých pověstí.

"Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele Českého království ze země vyžene."
Nikys

Malý princ

11. dubna 2017 v 19:22 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro malý princ
Dlouhé roky jsem poslouchala chvalozpěvy od spolužáků na tuto knihu. Už od základní školy všichni vychvalovali do nebes tuto tenoučkou knížečku. Když jsem řekla "Malého prince jsem nikdy nečetla, ani nevím, o čem to je", všichni na ně koukali jako na zjevení.
Už jsem to nevydržela, a teď, ve svých skoro 25 letech, jsem si Malého prince přečetla. Dostala jsem se k němu přes čtenářskou výzvu na www.databazeknih.cz - mám ji tu jako knihu číslo 19 - kniha pohádek.

Autor >> Antoine de Saint-Exupéry
Originální název >> Le Petiti Prince
Překlad >> Zdeňka Stavinohová
Žánr >> Světová literatura, Sci-fi
Vydáno >> v r. 2005
Nakladatelství >> Albatros
Počet stran >> 94
Ilustrace, obálka >> Vladimír Vimr

Můj příběh s Malým princem začal už před mnoha a mnoha lety, ale to jsem o tom vlastně nevěděla. V době, kdy byli velmi oblíbené a populární sešítky s prázdnými stránkami a pevnými deskami, tedy Památníčky, mi moje sestřenka namalovala "památku" a hlavně napsala onu asi nejslavnější větu/citát z této knihy: "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. - Antoine de Saint-Exupéry". V té době jsem samozřejmě nevěděla, že to je z díla Malý princ, nicméně tyto věty se (jak psala sestřenice v mém památníčku) staly mým životním krédem. Neustále jsem se k tomu vracela. Později jsem si vyhledala citát, zjistila si o něm víc.

Příběh s Malým princem v pravém slova smyslu začal tedy u výzvy, pokračoval otázkou v kanceláři, zda ji někdo nemá doma. Odpoledne jsem knihu již měla v dočasném držení a po příjezdu domů jsem za dvě hodiny byla u konce.
Avšak tímto příběh nekončí. Není snad den, kdybych se k Malému princi nevrátila. Alespoň tedy přes toto krédo, které dokáže měnit pohled na svět, na život, na lidi.. na všechno.

Myslím si, že kdybych četla Malého prince v té době, kdy ho četli i všichni moji vrstevníci, asi bych z toho neměla takový zážitek, jaký jsem z toho měla teď. Mám dojem, že bych si to teď musela stejně přečíst znovu, protože je tam spousta věcí, které by mi nic neříkali, neměla bych z toho ten POCIT.
Když jsem totiž dočetla poslední řádek, byla jsem neuvěřitelně zmatená ze svých pocitů a dojmů z této knihy. Byla to absolutní změť všeho, vůbec jsem to nechápala.. takový zmatek jsem neměla ani v nevyšším levelu puberty! A tenhle zmatek mi vydržel i celý druhý den. Pořád jsem nad tím musela přemýšlet.

Je to asi o tom, že dítě to vnímá jinak, než dospělý (viz had, který sežral slona vs. klobouk). Pro někoho je to nejzamilovanější kniha a nedá na ni dopustit. Ale za mě? Že bych ji musela číst znovu a znovu? Jednou mi to stačilo.
To, že Malý princ je sám Antoine, mi došlo, aby si někdo nemyslel.
Kniha mě neuchvátila ani se mi nijak neprotivila. Prostě kniha.

+ ilustrace

? velká písmena
? tenká kniha

- spousty prázdného místa
- konec

Určitě je to zážitek, přečíst si Malého prince - jednou, alespoň pro mě.
Nikys

Deník Anny Frankové

11. dubna 2017 v 18:59 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro deník anny frankové
Krásné. Smutné. Autentické. Pravdivé. Kruté. K zamyšlení.
Když jsem se blížila ke konci, chtělo se mi skoro brečet, protože jsem věděla, jak to skončí.
To ví přece každý.
Ale s tím jsem do toho šla, věděla jsem to, ještě než jsem začala se čtením, ale stejně mě to rozesmutnilo. Zvlášť to, když jsem na konci knihy četla, jak to s obyvateli zadního domu dopadlo. Je to vážně hrůza. Zbývala už jen chvilka...a všichni by mohli žít (jasně, teď už asi ne, ale stejně...), žít dál své životy, mít svou hroznou minulost, na kterou by jen vzpomínali. Anna by chodila zase do školy, vydala by svůj deník a všechny ostatní povídky. A nakonec by se určitě stala spisovatelkou, jak jsi přála.

Originální název >> Het Achterhuis
Žánr >> Naučná literatura, Biografie a memoáry, Historie
Počet stran >> 234
Vydáno >> v r. 1992
Nakladatelství >> NLN - Nakladatelství lidové noviny

Vedlo mě to ke spoustě myšlenek. Nejvíc však k jedné:
Všichni si stěžujeme na dnešní život. Jak to máme všichni těžké. Jsme vybíraví. Pomalu ničeho si nevážíme. Tuto knihu by si měl přečíst každý. Ne proto, abychom si uvědomili, jak dobře se máme, co všechno máme, jaké máme možnosti. Ale hlavně proto, abychom nezapomněli, co se v našich, a sousedních zemích a také v zemích vlastně skoro celé Evropy, dělo. Jak se zacházelo s lidmi. Co všechno dokázal jeden člověk. Že přesvědčil zbytek Evropy o tom, že on má pravdu. Že on je vůdce. Že existuje špatná lidská rasa. Musel mít neuvěřitelné přesvědčovací schopnosti.

Měli bychom si to všichni přečíst také z toho důvodu, že v této době, se narodili naši prarodiče. Jejich rodiče na tuto dobu vzpomínali (většinou ne v dobrém). Naši babičky a dědové si všeho váží, pomalu nic nevyhodí, všechno si šetří, dávájí do almárek a tak dál. Protože v té době prostě nic nebylo. Téměř nic se nesmělo. Kvůli tomu, bychom si to všichni měli přečíst - vždyť to přeci nejsou naši nějací vzdálení prapředci. Ale naše babičky, prababičky, dědečkové a pradědečkové.

Nicméně.. mám ráda knihy deníkového formátu. Hezky se mi to čte. Navíc, když to jsou autentické deníky, to je slast! Anna byla opravdu nadaná, uměla psaním vyjadřovat své myšlenky a pocity. I popis jí šel skvěle.
Velkým překvapením pro mne bylo to, že Anna jednou napsala, že by chtěla být spisovatelkou, že by chtěla žít dál i po své smrti. A to se díky jejímu otci, který deník vydal, podařilo. Anna Franková žije dál - přes svůj deník, který se stal fenoménem, který nikdy nevyjde z módy.
Čtěnář musí brát v úvahu věk pisatelky - začala ve svých 13 letech. Nepředpokládala, že se její deník dostane na světlo světa. Psala ho prostě puberťačka. Psala ho v jiné době.
Ruku na srdce - snad všechny puberťačky si vedly deníček - kdo ho psal tak, jako by byl určen k vydání a přeložení do 70 jazyků? Myslím, že nikdo. Ale i přesto je to skvělá kniha, která by měla být na seznamu povinné četby na druhém stupni základní školy! Všichni by tento příběh měli znát!

Jenom pro porovnání...dnes a tehdy. Problémy dnešního puberťaček jsou takové, že je opustila jejich životní láska, že přibraly, nebo nedejbože, že jsou v tom, rodiče jim nerozumí, na všechno jsou samy, snaží se být samy sebou, na nic si nehrát a přitom mají na obličeji asi pět kilo make-upu a tak nemají problém s koupí cigaret nebo s tím, opít se někde v baru na diskotéce. Třeba já, ve svých skoro 25 letech, mám stále problém s koupí medovýho Jacka!
Všechny tyhle "slečny hrozně dospělé, se svými obřími problémy" by si měli Deník přečíst a zamyslet se.. pozastavit se, přemýšlet o tom.

PLUSy a MÍNUSy si ani neodvažuji napsat, protože je to prostě skutečný deník skutečné dívky se skutečnými problémy!

Doporučuji přečíst co nejdříve, opravdu to stojí za to, i přes velmi smutný a nespravedlivý závěr.
Nikys