Září 2017

26.února 2015 - Pohádka života

22. září 2017 v 19:29 | Nikys |  Pohádka života
Ta myšlenka, nebo vzpomínka, mě přepadla v práci.. volala jsem jedné paní a jako uvítací melodii měla písničku z české klasiky Tři oříšky pro Popelku...
Vyvolalo to ve mě hluboké vzpomínky, až jsem se trochu lekla..
Když jsem byla malá, sledovala jsem tuto Popelku doslova snad obden! Byla jsem tím posedlá! Bylo to tak v letech kolem první, druhé třídy, tušim..
Hrozně jsem chtěla být jako Popelka, být krásná jako ona, mít Juráška, Rozárku a Tajtrlíka :-D
Milovala jsem ty písničky, celou tu scénu a okolí. A panebože, ty její šaty!!
No, moje posledlost skončila, myslím, jednou na Vánoce, asi ve třetí třídě.. - to jsem Popelku viděla NAPOSLEDY! Od té doby jen vidím upoutávku, nebo slyším nějakou písničku z té pohádky, je mi mdlo. Prostě jsem se "přejedla" .. no nebo překoukala. Však není divu, znala jsem každé slovo! Opravdu to byl děs. Mamka si myslela, že jsem zbláznila! Šlo to už všem na nervy, a teď chápu proč. Bylo to děsné období.
A před dvěma lety na Vánoce, jsem se po asi já nevim 11 letech, podívala na Tři oříšky :) První dojem byl... no měla jsem žaludek na vodě!, ale nakonec to bylo docela pěkné, takže jednou za deset let se budu dívat na popelku.
Once in ten years... jako kapitán Bludného Holanďana směl vystoupit na břeh, tak já budu koukat na Popelku bez následků!

Vaše, pohádky milující Nikys

Pohádka života

22. září 2017 v 14:19 | Nikys |  Pohádka života
Proč toto? Proč tento název? Proč??
Protože mi dneska ráno přišel e-mail od správců blogu (asi?), že pokud se do měsíce nepřihlásím na svůj blogu (první, ne tenhle, samozřejmě), tak mi ho zruší. A to jsem nechtěla. Nebo respektive.. mi bylo líto těch PÁR článků a výplodů, co jsem tam dala.

Ale abych zvládala dva blogy, práci, čtení, další koníčky a život.. to nejde. Tak jsem se rozhodla, že si některý články vložím sem, do Pohádky života.

Proč pohádka života?
Protože to byl jeden z prvních článků na starém blogu. A taky proto, že si vlastně tu svojí pohádku života žiju. Každý z nás ji žije.. akorát někdo to vnímá jako horor, někdo proplouvá jako v nekonečném seriálu a někdo má pohádku.
Takže tak.. není mi líto blogu samotného, ale těch příspěvků. Nebudu sem dávat všechny, jen nějaké, které za to snad stojí. A vím, že to s literárním blogem nemá nic společného, ale tohle je takový můj svět a moje pravidla, tak si to sem prostě dám. :)

Staré články budou mít v nadpisu datum, kdy byl článek uveřejněn na původním blogu. Pokud sem přidám nějaký nový příspěvek, bude bez data v nadpisu. To je asi tak všechno k oragnizaci.

Takže doufám, že Vás tímto neurazím (Vás, mnohé čtenáře a návštěvníky - myslí si sarkasticky), když sem budu přidávat nějaké své výplody ze života.

Tak pa a nezapomínejte číst!
Nikys

Továrna na sny

18. září 2017 v 17:29 | Nikys |  Dokola kolem knih
Továrna na sny

Autor >> Anie Songe (pseud.) //Aneta Badžgoňová//
Vydáno >> 2016
Žánr >> Biografie, memoáry, česká literatura
Nakladatelství >> vlastní náklad
Počet stran >> 157

U téhle knížky jsem čekala, že to bude něco naprosto jiného. Absolutně mně tedy překvapila - v tom nejlepším smyslu slova! Nečekala jsem, že to bude takové.

Kniha je psaná formou vzpomínkového a zážitkového deníku, doplněný o životní moudra, rady jak si žít ten svůj sen a krásné kresby vhodné k vymalování (já nevymalovávala - knihu jsem si půjčila od kamarádky).

Kniha je vhodná pro všechny, v každé životní situaci. Má pomáhat s uspořádáním života, snů a priorit takovou nenucenou formou, že to skoro ani nepostřehnete. Vzdáleně bych to přirovnala ke knize Miluj svůj život - ale jen vzdáleně. Je to ten typ knih jako i například Dohody. Já mám tyto knihy ráda. Ne že bych je měla za své bible a podobně, ale jsou chvíle, kdy prostě vím, že je musím otevřít.
Nemusím je číst od začátku do konce, stačí si jen najít potřebnou část. Já tedy většinou knihu otevřu namátkově a právě ta část mi nejvíc pomůže.

Nejsem si jistá, co víc k Továrně napsat, protože se to nedá vyjádřit slovy - TO správné a vhodné a aby to bylo alespoň trochu přesné.
Řeknu to jednoduše - přečtěte si tu knihu! Vřele ji doporučuji bez ohledu na věk!

Nikys


Bylo nás pět

15. září 2017 v 14:49 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro karel poláček bylo nás pět žatva ilustrovaná řada

Autor >> Karel Poláček
Ilustrace >> Antonín Pelc, Miroslav Váša (obálka)
Vydáno >> 1973
Nakladatelství >> Československý spisovatel
Počet stran >> 228
Žánr >> Román, Pro děti a mládež

Každý člověk snad zná zfilmovanou verzi, knižní už ne tak úplně každý.
Já jsem se prvně seznámila se zfilmovanou verzí a líbila se mi, i když jsem měla pár výtek - prostě mi vadil Péťa a to jeho všeználkovství, to jak "byl hrdý". Ale i tak to byl "seriál" mého dětství o dětech.
Všichni jsme chtěli zažívat podobná dobrodružství, i když pro dospělého člověka jsou to jen lumpárny - asi takhle na to teď pohlížím, stejně se mi to líbí i po těch letech.

Kniha se mi líbí, řekla bych, o dost víc. I přesto, že jsem do toho šla s tím, že to znám z televize a tedy můj názor a představivost bude hodně ovlivněna právě tímto médiem.
Nebyla jsem ovlivněna. Naopak mi to spíš asi pomohlo. (Až na ty kluky, ty se mi prostě pletou do teď, tak nějak více či méně, jak kdy.) Znala jsem prostředí i postavy a při čtení jsem se s tímto seznámila ještě lépe.

Rozdíl jsem viděla v tom, kdy se na scéně objevila Mančinka, ale to zrovna do děje nijak nezasahuje, takže to vlastně nevadí. Jen je o ní sem tam někde zmínka.
Největší rozdíl jsem však zpozorovala v části, která se zabývá cirkusem. Ve filmovém zpracování to bylo obsáhlejší, nebo mi to alespoň tak přišlo. V knize nikdo nekradl, nikdo nepískal při představení, aby se Eva usmála.. a tak dále.
Za to celkem přesně se povedlo "chození" do biografu. To mi přišlo hodně podobné.
Ale není to srovnání knihy a filmu!

Velmi se mi líbí použitý jazyk i vystupování postav. Někdy si říkám, jaká je škoda, že tahle doba je už za námi. Vždyť by bylo přece super, kdyby muži nosili klobouky a na pozdrav je zvedali. Za to dnes? Kyblíky na hlavě, 50ti kilový kloučci nosí kalhoty a mikiny XXXL a klátí se ulicí tak, že by si o chalupy odřely ramena. No děs!!!

Prostě... film by měl vidět každý, knihu by měl číst každý. Proč? Protože lidé se k sobě chovají hezky, dobře až na dětské války. Myslím tím, rodiče... to je samé "maminko sem...." a "tatínku tam.." a sousedé se zdraví, zvedají klobouky na pozdrav. A ta čeština!! To je prostě a jasně krása!

A ještě něco.. v tomto případě opravdu neplatí to, že filmové zpracování pokazí zážitek z knihy!

Čtěte a sledujte a sledujte a čtěte!
Nikys

Rosemary a její syn

13. září 2017 v 16:49 | Nikys |  Dokola kolem knih
Rosemary a její syn

Autor >> Ira Levin
Překlad >> Veronika Volhejnová
Originální název >> Son of Rosemary
Série >> Rosemary (2.)
Žánr >> Světová ltieratura, thriller
Vydáno >> 2016
Nakladatelství >> XYZ
Počet stran >> 240

Neuvěřitelně jsem se těšila na pokračování o Rosemary. Chtěla jsem.. ne, musela jsem prostě vědět, jak to nakonec dopadne s ní, s jejím životem a jak je to s jejím synem "Andym".
Jen co jsem dočetla první díl, tak pár dní poté, až jsem to všechno vstřebala (to prostě dělám - musím si od knihy trochu odpočinout), tak jsem si hned od Martinus.cz objednala druhý díl. S krásným přebalem. Paperback. Voňavý!
Ano, prostě a jednoduše .. čichám ke knihách - protože nic tak nevoní, jako knihy (ano, trochu jako Rory Gilmore)!

Začátek knihy byl typicky Levinovský - barvité vyprávění a popis absolutně normálních, až nudných, věcí. Pak, když se děj konečně rozjel, bylo to fajn. Mělo to rychlý spád a přečetla jsem to za jedno odpoledne.
Nicméně mi přímo vadil vztah Rosemary a Andyho - jako matka a syn se rozhodně nechovali. Kdyby mi dal někdo přečíst úryvky, kde se vyskytují vedle sebe, tak si myslím, že ona je do něj zamilovaná, ale nechce s ním být a on ji chce dostat. TOHLE přece není vztah matky a syna!
A celkově všechno mi přišlo až moc pohádkové - na to, že je to vlastně horor, to bylo "dětské" čtení. Rosemary se všechno daří, všichni ji zbožňují, ona všem hned v první chvíli všechno věří.

A konec? Takový jsem teda nečekala. Skoro bych řekla, že si ho autor vynutil, protože neměl o čem psát. Trochu mě zklamal, ale byla to jedna z možností, kterou jsem předpokládala už na konci prvního dílu.

Bylo to všechno skutečné, nebo se to odehrálo jen v její hlavě? Čtěte a dozvíte se to!
Nikys

31.8. 2017 - Den nepřečtených knih: Hrdelní pře anebo přísloví

4. září 2017 v 16:49 | Nikys |  Dokola kolem knih
Výsledek obrázku pro hrdelní pře anebo přísloví

S touhle knihou, ač tenkou, jsem měla celkem problém. Proto jsem se rozhodla, že přijmu výzvu od Martinus.cz a dočtu ji v rámci #DNK2017 ... A dávám ji sem až teď proto, že jsem stále nemocná a v den přečtení jsem nebyla schopná ničeho.

Autor >> Vladislav Vančura
Ilustrace >> Adolf Born
Předmluva >> Jiří Opelík
Nakladatelství >> Odeon
Žánr >> Humorná próza
Počet stran >> 192
Vydáno >> 1979 (vydání třetí)
Kapitoly >> 11 (+ nultá anebo předmluva)

Kniha jako taková není vůbec špatná. Obsahuje krásné ilustrace od pana Borna, které k tomu naprosto sedí. Ale vrcholem knihy je naše úžasná čeština, která prostě k panu Vančurovi neodmyslitelně patří. Opět zde užívá archaická slova ve spojitosti s lidovou mluvou. Nechybí ani dlouhá souvětí - kde jsem si v některých případech musela souvětí přečíst znovu, protože jsem se v nich jednoduše ztratila. To je celé kouzlo pana Vančury.

Děj mi zpočátku nebyl vůbec zřejmý - opět má zde hlavní místo autor, který ke všemu vyjadřuje své pocity, myšlenky a názory. Také mluví ke čtenáři, což jsem poznala i u Markéty Lazarové (nebo i například u Kubuly a Kuby Kubikuly) a také v jiných dílech - například ve filmovém zpracování Rozmarného léta (knižní předlohu jsem totiž nečetla).

Kniha je rozčleněna na kapitoly, což osobně nemám moc ráda, když na sebe kapitoly přímo nenavazují, ale u téhle knihy je to jiné. Jednotlivé kapitoly na sebe na první pohled vůbec nenavazují, ale opak je pravdou.

Hrdelní pře se mi četly chvílemi dobře a lehce a chvílemi jsem si připadala úplně ztracená. Zřejmě je to tím, že je tam velké množství přísloví a různých přirovnání, na což prostě nejsem zvyklá.
Je to vlastně humorná kniha, s krásnou klasickou češtinou, kterou miluju.

Není to zrovna lehká četba, musí se nad tím hodně přemýšlet a nesmí se ztratit nit, protože, ani ne tak děj, ale myšlenkové pochody autora jsou rychlé a obsáhlé. Často jsem si říkala, jestli se stále jedná o příběh anebo už od myšlenky autora. Ale stačí se vrátit o kousek výš a hned je jasno.

Doporučuji si přečíst, protože tak krásný jazyk český se málokde vidí.
Nikys